Plácnutí po zadku jako legrace? Příběh z Hradu ukazuje, co bylo kdysi normální

Ještě na přelomu tisíciletí patřily v českých kancelářích k nepříjemně běžnému koloritu věci, které dnes řada lidí vnímá jako jasnou hranici. Plácnutí po zadku, oplzlé narážky, „vtipkování“, které bylo každému jasné, ale nahlas se to nepojmenovávalo. Lenka Helena Koenigsmark, mentorka, speaker a autorka knihy Budujte svou odolnost, říká, že tehdejší atmosféra se opírala o tichý souhlas okolí a o to, že se to prostě „bralo“.

„Když nám bylo dvacet, někteří pánové si v kanceláři rádi sáhli. Já jsem si naštěstí pořádek vždycky zjednala. Je ale pravda, že jako děvčata jsme měly takové heslo: coffee, tea, me? Dnes by něco takového bylo nemyslitelné,“ popisuje s tím, že podobné chování nepatřilo jen do kanceláří, ale bylo vidět i v politickém prostředí.

Velké firmy nastavily pravidla a udělaly z tématu standard

Podle Koenigsmark se české byznysové prostředí za posledních dvacet let výrazně zkultivovalo. Zlom přinesly hlavně korporace a zahraniční společnosti, které přinesly jasnější pravidla i tlak na to, aby se nevhodné chování neodkládalo pod stůl. Sama čerpala zkušenost ze skandinávských i amerických firem, kde se taková témata neřešila jednou za čas, ale systematicky.

„Měla jsem to štěstí, že jsem na vedoucí pozici pracovala ve skandinávské firmě, později v americké. Procházeli jsme pravidelnými školeními a velmi jasně jsme toto téma každého čtvrt roku teoreticky řešili,“ vysvětluje.

A právě to podle ní mění realitu v praxi. Ve velkých firmách dnes sexuální obtěžování ani nevhodné chování nebývá bagatelizovaným problémem. Když se začne něco řešit, zapojí se víc lidí, situace se dokumentuje a dopad bývá citelný, i když neskončí okamžitým vyhazovem.

„Pokud se začne řešit, zapojí se do toho poměrně hodně lidí. A i když taková situace třeba neskončí vyhazovem, provinilý často raději odejde sám, protože takový škraloup na něm veřejně ulpí,“ říká.

Zrušení home office? Pětina lidí by po zrušení práce z domova změnila práci

Historka z Hradu: co se kdysi bralo jako „legrace“

Jak jiná byla atmosféra ještě na přelomu tisíciletí, dokresluje i příběh, který Koenigsmark vypráví z vyprávění Petry Buzkové. Bývalá ministryně školství byla tehdy na vrcholu politické kariéry a popisovala situaci, kterou by dnes mnoho lidí čekalo, že okamžitě vyvolá ostrou reakci okolí.

„Popisovala mi, jak šla na Hrad, v jedné ruce aktovku, v druhé další tašku. Kolem ní procházel kolega a plácnul ji po zadku. Smál se, protože se to bralo jako strašná legrace. Ona položila tašku na zem, pleskla ho přes zadek stejně jako on ji a zeptala se, zda se mu to taky tak moc líbilo. A měla pokoj,“ vzpomíná Koenigsmark.

Pointa té historky není v tom, že „to vyřešila po svém“. Spíš ukazuje, jak hluboko bylo podobné chování normalizované a jak často na něj tehdejší prostředí reagovalo smíchem místo jasné hranice.

Problém nezmizel, jen se častěji ukáže už v zárodku

Koenigsmark zároveň upozorňuje, že žádné téma se nedá prohlásit za jednou provždy vyřešené. Za řadou případů nevhodného chování podle ní stojí předsudky a stereotypy, které se často projeví ještě dřív, než dojde k vyloženému obtěžování. Začíná to „nevinně“, třeba vtipy, které mají někoho shodit, i když se tváří jako legrace.

„Zažil to asi každý, když v kolektivu jedou hloupé vtipy. Mohou být namířené třeba proti gayům, ale mnohem častěji se týkají žen. Jaké jsme špatné řidičky, jak jsou blondýnky hloupé a tak dále,“ říká. Sama dodává, že jako vysoká modrooká blondýna tenhle typ poznámek poslouchá celý život.

Zkušenost popisuje i v osobní rovině. Vzhled pro ni v některých situacích znamenal výhodu, jindy nevýhodu, a právě vtipy o plavovláskách jsou podle ní ukázkou toho, jak snadno člověk sklouzne k tomu, že se zasměje, jen aby nebylo „dusno“.

Mzdy v roce 2026 porostou, ale ne všem stejně. V jednom sektoru se přidává výrazně míň

„Ve většině případů se takovému vtipu trochu násilně zasmějeme, abychom nedělali dusnou atmosféru, přestože nám to vůbec není příjemné. Není nutné v takovou chvíli bouchat do stolu a naštvaně se ohrazovat, ale je naprosto v pořádku říct: ‚Není mi to příjemné. Copak mi tím chcete říct, že jsem jako blondýnka hloupá?‘“ popisuje s tím, že nejde o jednorázový efekt. Podstatná je konzistence a klidný tón, protože právě to může stereotypy postupně oslabovat.

Některé výrazy máme v sobě hluboko, o to víc je potřeba reakce

Podle Koenigsmark je potřeba počítat s tím, že jde často o běh na dlouhou trať. Některé předsudky jsou zakořeněné v kulturním a geopolitickém prostředí a v jazyce, který se přenášel generacemi. Zmiňuje i vlastní zkušenost z dětství v komunismu, kdy bylo běžné používat výrazy, které dnes zní jednoznačně nepřijatelně.

„Vyrůstala jsem v komunismu, takže si pamatuju, jak bylo naprosto běžné říkat: Dřu jako barevnej nebo máš doma černocha?, pokud někdo zapomněl zavřít. To jsou věci, které máme hluboko v sobě, a proto je potřeba, aby se vždy někdo ozval a řekl, že to vlastně není v pořádku.“

Nejpraktičtější rada: ozvat se, když se to děje, ne až po týdnech

Když Koenigsmark mluví o tom, co doporučuje ženám dnes, vrací se pořád ke stejnému principu. Neřešit donekonečna, jestli „už je to dost“ nebo „jestli to nebylo přehnané“. Pokud je něco nepříjemné, má smysl to pojmenovat co nejdřív, ideálně v okamžiku, kdy se to stane.

„Nepřemýšlejte, zda je vhodné se ozvat. Pokud se vám něco nelíbí, řekněte to. Je to jedna z mála věcí, které můžete udělat opravdu vždycky. Ten dotyčný člověk nemá šanci svou chybu napravit, protože často ani neví, že se vám jeho chování nelíbí. Nikdo nečte vaše myšlenky,“ uzavírá.

Zdroj: Presstige Communication