Řízení jako psychická zátěž: Generace Z přiznává strach z řízení v noci i jízdy po dálnici

Někdy stačí jediná věta: „Můžete řídit?“ A člověk si uvědomí, že odpověď není samozřejmá. Ne proto, že by neuměl ovládat auto. Spíš proto, že řízení dnes pro řadu lidí neznamená jen přesun. Znamená soustředění, odhad, rychlá rozhodnutí a také schopnost ustát chování ostatních. Zvlášť ve chvíli, kdy se setmí, začne pršet nebo se provoz zahušťuje do nepřehledné šachovnice.

Právě to naznačuje i nový průzkum z Nizozemska, který se ptal 1 068 řidičů na jejich prožívání stresu za volantem. Jedno z nejsilnějších zjištění míří k mladým. Mnozí z nich přiznávají, že se při řízení necítí jistě. A co je důležité, nejde o krátkodobou nervozitu začátečníků, která se „rozjezdí“. V odpovědích se objevuje vzorec, který připomíná dlouhodobější úzkost.

Řízení jako každodenní mentální maraton

Na papíře vypadá řízení jednoduše. Ruce na volantu, noha na pedálu, oči na silnici. Jenže realita je složitější a často i hlučnější. Do toho, co se děje venku, přibývá vnitřní ruch. Navigace, tempo provozu, zvuky, světla, tlak na plynulost. A hlavně nejistota, co udělají druzí.

Moderní řízení je v něčem podobné práci v prostředí, kde se podmínky mění z minuty na minutu. Člověk drží směr, čte situaci, předvídá, koriguje. A i když je to pro zkušené řidiče „normální“, psychicky to není zadarmo. Pro mladší řidiče, kteří nemají tolik odjetých kilometrů a automatických reakcí, může být tenhle mentální výkon výrazně náročnější.

Průzkum ukazuje, že každý čtvrtý mladý člověk se za volantem necítí úplně uvolněně. Je to zajímavé už samo o sobě. Ještě výraznější je ale to, co se děje ve chvíli, kdy se podmínky zhorší.

Tma jako spouštěč, který se těžko ignoruje

Zatímco ve dne se dá nepohoda mnohdy „překrýt“ rutinou, noc funguje jako zesilovač. V průzkumu 43 % mladých řidičů uvádí, že jízda v noci v nich vyvolává stres nebo strach. To číslo je vysoké a napovídá, že nejde o okrajový pocit několika jednotlivců, ale o poměrně častou zkušenost.

Největší strašák generace Z? Obyčejná zastávka na čerpací stanici

Do hry vstupuje několik věcí najednou. Horší viditelnost, oslnění světly, méně čitelné situace a také vědomí, že prostor pro chybu se subjektivně zmenšuje. A když se k tomu přidá déšť nebo náhlé zpomalení, nervy jdou rychle nahoru. Téměř 40 % respondentů popisuje nejistotu právě v kombinacích typu tma, špatné počasí nebo dopravní zácpa.

Z pohledu psychiky je na tom nejzrádnější to, že člověk nezažívá jednu jedinou nepříjemnost, ale vrstvení stresorů. A právě to úzkosti svědčí.

Největší nervy často nezpůsobí silnice, ale lidé

V debatách o stresu za volantem se často mluví o technice. O výkonu auta, o výbavě, o asistentech. Jenže průzkum ukazuje, že zásadní roli hraje něco obyčejnějšího a hůř kontrolovatelného: chování ostatních řidičů.

Mladé řidiče podle odpovědí znervózňují situace, které zná každý. Někdo se nalepí těsně za auto. Jiný bez blinkru přejede do pruhu. Další prudce brzdí a člověk ani neví proč. V číslech to vypadá jasně: 33,5 % mladých řidičů říká, že právě ostatní řidiči je dokážou výrazně rozhodit.

Pro někoho je to jen otrava. Pro někoho spouštěč, který se uloží do paměti. A když se podobné zážitky opakují, mozek začne předem počítat s tím, že „to zase přijde“. Vzniká napětí ještě dřív, než člověk otočí klíčkem.

Trasy podle pocitu bezpečí: když klid stojí víc času

Úzkost se často pozná podle toho, že začne ovlivňovat rozhodování. Nejen „jak řídím“, ale také „zda vůbec pojedu“. Průzkum popisuje posun v chování: více než každý pátý řidič si vědomě vybírá trasu, na které se cítí jistější, i když je delší.

Zástupci generace Y a Z mají menší zájem o vlastnictví auta či bydlení

To je psychologicky logické. Člověk se snaží omezit nejistotu, vyhnout se přetížení. Jenže takové rozhodování zároveň potvrzuje, že strach má v životě reálné místo. A někdy začne být až příliš praktický.

Typickým příkladem jsou dálnice. Až 13 % mladých řidičů uvádí, že se jim snaží vyhýbat. Paradoxní je, že dopravní inženýři často považují dálnice za bezpečnější než běžné silnice, alespoň z hlediska konstrukce a předvídatelnosti provozu. Pocitově to ale může být úplně opačně. Vyšší rychlost, hustota aut, připojování, předjíždění. Pro nervózního řidiče je to prostředí, kde se vše děje rychleji, než by si přál.

Když stres neleží jen v autě, ale i v kalendáři

Nejvážnější moment přichází ve chvíli, kdy se úzkost přelije do běžného života. Téměř 12 % mladých řidičů říká, že stres z jízdy ovlivňuje jejich studium, dojíždění do práce nebo společenský život. To je hranice, kdy nejde jen o „nepříjemný zážitek“, ale o omezení.

V praxi to může vypadat nenápadně. Člověk odmítne večerní program, protože nechce řídit potmě. Zvolí jiný způsob dopravy, i když je méně pohodlný. Přestane jezdit na místa, která má rád, protože cesta je náročná. A tím se zmenšuje prostor pro spontánnost, která je pro kvalitu života důležitá.

Někdy se navíc přidá stud. Přiznat strach z řízení může být těžké, protože okolí má tendenci to zlehčovat. Jenže zlehčování problém neřeší. Spíš ho uzavírá do ticha.

Generace Z překvapila: v ložnici je méně aktivní než důchodci

Rozdíly mezi ženami a muži: čísla mluví, ale nesoudí

Průzkum si všímá i genderových rozdílů. Zhruba 30 % žen uvádí, že během řízení pociťují úzkost pravidelně, zatímco u mužů je to 11 %. Tohle zjištění se dá snadno špatně vyložit. Není to soutěž schopností. Spíš připomínka, že lidé stres prožívají odlišně a také o něm odlišně mluví.

A v kontextu mladých řidičů to zapadá do širšího obrazu: nejde jen o to, kdo „umí“. Jde o to, kdo se cítí v provozu bezpečně a kdo má pocit, že ho situace snadno přetlačí.

Co si z toho odnést bez moralizování

Z průzkumu se nedá udělat jednoduchý závěr typu „mladí jsou slabí“. Stejně tak nedává smysl tvářit se, že jde o marginální téma. Pokud téměř polovina mladých popisuje stres z noční jízdy a část z nich kvůli tomu mění trasy nebo omezuje život, stojí za to o tom mluvit normálně, bez posměchu i bez dramatizace.

Možná je to jen přirozený důsledek doby, kdy je provoz hustší a agresivnější, než býval. Možná se mění i to, jak lidé vnímají riziko a tlak. A možná platí obojí. Každopádně jedno zjištění působí velmi realisticky: auto samo o sobě není zdrojem stresu. Stres vzniká v hlavě řidiče a v tom, co se děje kolem. A to je kombinace, kterou si nikdo nevybírá jen tak pro zábavu.

Zdroje: auto-mania.cz, harderwijkercourant.nl, osw.nl