Proč část světa zakázala polygynii? Nová data ukazují, že za monogamii nemůže láska, ale majetek
1. 3. 2026Na první pohled to působí jako samozřejmost: manželství jednoho muže a jedné ženy se v mnoha zemích bere jako standard. Jenže z dlouhodobého pohledu lidských dějin jde spíš o výjimku. Antropologická data totiž ukazují, že více než 80 % historicky doložených společností připouštělo polygynii, tedy soužití jednoho muže s více manželkami.
Právě proto vyvolává otázky, proč se v části světa prosadila naopak monogamie, a dokonce jako norma vynucovaná zákonem. A ještě zvláštnější je, že se to často týká společností, které byly zároveň nejbohatší, nejkomplexnější a vykazovaly vysokou míru sociální nerovnosti.
Mezinárodní studie vedená týmem z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity přináší k tomuto starému sporu překvapivě přímočarou odpověď: klíčem nebyla snaha „zklidnit“ společnost, ale spory o dědičný majetek, především o zemědělskou půdu.
Polygynie jako častá volba a proč mohla dávat smysl
Polygynie se častěji objevuje tam, kde jsou mezi muži výrazné rozdíly ve zdraví, bohatství a společenském postavení. Starší výzkumy přitom naznačují, že v globálním měřítku takové rozdíly souvisejí hlavně s výskytem infekčních onemocnění a s mírou násilí ve společnosti.
V prostředí, kde je zdraví křehké a bezpečí nejisté, může mít polygynní manželství pro ženy praktickou logiku. Sdílení partnera, který je zdravý, majetný a má sílu či postavení zajistit ochranu a materiální zázemí, může převážit nevýhody, které s sebou „dělený“ manžel nese. Jinými slovy, pokud je šance na stabilní a bezpečný život nerovnoměrně rozdělená, část žen může preferovat přístup k lepšímu zajištění i za cenu toho, že partner nebude výhradně „jen jejich“.
O to více pak vyniká paradox monogamie: proč ji některé společnosti prosadily jako povinný standard právě tam, kde nerovnosti často dosahovaly vysokých hodnot.
Dvě vysvětlení, která dlouho soupeřila
Debata se dlouhá léta točila kolem dvou hlavních výkladů.
První teorie vychází z představy, že monogamie pomáhá „rozpustit“ přebytek nezadaných mužů, tlumí násilí a podporuje spolupráci. Pokud se více mužů dostane k partnerství, mělo by to snižovat napětí, konflikty a posilovat soudržnost, což se může hodit zejména ve větších a složitějších společnostech.
Druhá teorie se dívá spíš dovnitř rodin a na to, co se děje s majetkem v čase. Jakmile se rozšíří zemědělství a volné půdy ubývá, stává se půda zásadním zdrojem. A ten má jednu nepříjemnou vlastnost: při dělení mezi mnoho manželek a dědiců se může drobit tak dlouho, až přestane dávat ekonomický smysl. Monogamie v tomto výkladu působí jako způsob, jak omezit rozpad dědictví a snížit mezigenerační konflikty o omezený a cenný statek.
„Obě tyto teorie jsou intuitivně srozumitelné a často zaznívají v diskusích o původu a významu instituce manželství. Vycházejí však převážně z historické reality evropských společností, což je pochopitelné, protože monogamie se v Evropě rozšířila už v dávných dobách. Zároveň ale víme, že monogamie vznikala opakovaně v různých částech světa mimo indoevropský kulturní okruh,“ vysvětluje vedoucí autor studie Pavel Duda z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity.
Co ukázalo srovnání téměř 200 společností po celém světě
Tým z Jihočeské univerzity spolu s kolegy z Velké Británie a Švýcarska obě vysvětlení vůbec poprvé systematicky postavil proti sobě na rozsáhlých globálních etnografických datech. Vědci využili kauzální modely a bayesovské fylogenetické analýzy a zaměřili se na soubor téměř 200 společností z různých částí světa. Nechyběly ani lovecko sběračské skupiny, ani historické státní útvary.
Výsledek je poměrně jednoznačný. Napříč společnostmi se monogamie silně pojí s privatizací půdy a také s ekologickými faktory, které z půdy dělají vzácný zdroj. Jinak řečeno, tam, kde půda přestává být „otevřeným“ prostorem a stává se majetkem vázaným na vlastnictví, roste tlak na takové uspořádání rodiny, které omezí štěpení dědictví a s ním i vleklé spory mezi potomky.
Naopak očekávané společenské přínosy monogamie, tedy snížení násilí nebo posílení spolupráce, se v datech soustavně nepotvrdily. To neznamená, že monogamie nikdy nemohla v konkrétních místech přinést i vedlejší stabilizační efekty. Studie však naznačuje, že jako hlavní motor jejího opakovaného vzniku tento argument neobstojí.
Práce, která vyšla v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences (PNAS), tak posouvá těžiště celé debaty. Monogamie se podle autorů prosazovala opakovaně spíše jako odpověď na dědické problémy a mezigenerační soupeření o omezené zdroje, než jako vědomý nástroj pro „zklidnění“ společnosti.
Zdroje: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, studie Proceedings of the National Academy of Sciences
