Pivo ano, ale jinak: Češi prý nechtějí, aby se z Česka stal cíl alkoholových výletů

Česko má zvláštní schopnost popsat samo sebe jednou větou, která zní prostě, ale skrývá v sobě hodně. „Nějak si poradíme.“ Právě tohle se v různých obměnách vrací v průběžných výsledcích iniciativy Dobré ráno, Česko, která sbírá názory veřejnosti na to, jaký má být současný národní příběh. Když lidé mluví o tom, na co jsou v Česku pyšní, zmiňují nejčastěji svobodu, solidaritu a vynalézavost. Vedle toho se opakovaně objevuje ještě jeden motiv: blízkost přírody a způsob, jak v ní umíme trávit čas.

Projekt stojí na jednoduchém principu. Nejde o jednorázový průzkum, ale o postupné mapování toho, jak Češi a Češky vnímají svou zemi, její silné stránky i věci, které je podle nich brzdí. Součástí je také online anketa na webu, do které se může zapojit kdokoli.

Co o sobě říkáme nejčastěji: „víme si rady“

Vynalézavost a inovativní myšlení lidé popisují překvapivě široce. Nejen jako české kutilství, zručnost a vztah k řemeslům, ale i jako schopnost zareagovat v krizové situaci, pomoci druhým a najít řešení, i když okolnosti nejsou ideální. V odpovědích se objevují i moderní „smart“ inovace, tedy praktické nápady, které mají fungovat v běžném životě, ne jen jako hezká slova.

Zajímavé je, jak často se lidé opírají o konkrétní příběhy a symboly. Jako důkaz české chytrosti někdo připomene legendární penaltu Antonína Panenky, jiný v Emilu Zátopkovi vidí vytrvalost a houževnatost. Nejde tedy jen o obecné hodnocení, ale o snahu pojmenovat, v čem se národní povaha zrcadlí v praxi.

K vynalézavosti se přirozeně přidává i solidarita. Účastníci průzkumu opakovaně zmiňují pocit hrdosti ve chvílích, kdy se dokážeme semknout. Jako příklady uvádějí národní sbírky a pomoc lidem postiženým přírodními katastrofami nebo nemocným spoluobčanům, často dětem. Tohle „držení při sobě“ v odpovědích funguje jako protiváha české skepse, kterou lidé zmiňují v jiných částech debaty.

Svoboda a bezpečí jako každodenní zkušenost

Výzkumný tým analytického ústavu STEM, který průběžná zjištění z participačních setkání zpracovává, zachytil vedle „velkých“ hodnot také důraz na svobodu a bezpečí. Ne jako politické heslo, ale jako každodenní prožitek. V debatách zazněla i velmi konkrétní formulace, že svoboda může znamenat třeba to, že je možné poslat dítě samotné ven, protože prostředí je bezpečné.

Korporátní svět láká jen menšinu českých zaměstnanců, raději chtějí menší firmy nebo dělat na sebe

Právě tahle praktičnost je pro průběžné výsledky typická. Lidé nepopisují Česko jen přes dějiny nebo státní symboly, ale přes věci, které se dají zažít: jak se tady žije, co je snadné, co funguje a co by mělo fungovat lépe.

Pivo jako „rodinné stříbro“ a zároveň citlivé téma

Jen máloco vyvolává tolik emocí jako pivo. Průzkum ukazuje, že k němu máme ambivalentní vztah. Na jednu stranu je pivní kultura vnímaná jako součást identity a něco, čím se rádi pochlubíme. Na druhou stranu lidem vadí, když se Česko v zahraničí redukuje na stereotyp země, kam se jezdí hlavně za levným alkoholem a „pivním turismem“.

Z odpovědí ale zároveň vychází, že lidé nechtějí pivo vymazat z národního příběhu. Spíše ho chtějí posunout do modernější podoby s důrazem na kvalitu, například skrze mikropivovary a současnou gastronomii. Šéf výzkumu STEM Jaromír Mazák v této souvislosti zmiňuje, že pivovary lidé vnímají i jako industriální fenomén, tedy něco, co má kulturní i historickou vrstvu, nejen hospodskou.

Příroda na dosah a „národní“ způsoby, jak v ní být

Vedle hodnot, jako je svoboda nebo solidarita, se v odpovědích silně prosazuje i kvalita každodenního života. A s ní motiv české přírody, která je rozmanitá, přístupná a pro mnoho lidí představuje samozřejmý únik z města. V debatách se objevuje chvála toho, že z industriálních oblastí se dá rychle dostat do volné krajiny, někdy dokonce „za půl hodiny“ do hor. I to lidé propojují se svobodou.

S přírodou se pojí i typicky české volnočasové rituály. Houbaření, sjíždění řek, čundrování, zpívání u táboráku, chalupaření nebo opékání špekáčků. Na participačních setkáních padla i věta, která zní úsměvně, ale hodně napovídá: „Možná jsme víc sběrači než lovci.“ Tenhle obraz shrnuje vztah k přírodě jako k místu, kde se nehoní výkon, ale hledá klid, jednoduchost a sdílení.

Co nás brzdí: nízké sebevědomí, malé ambice, málo hrdosti

Průzkum se ale nezastavuje u toho, co lidé považují za silné stránky. Zároveň mapuje stereotypy a negativní vlastnosti, které českou identitu zatěžují. Jedno z nejčastějších témat je nízké sebevědomí. S ním souvisí i pocit, že si sami nastavujeme limity níž, než bychom museli.

Ředitel Nadace Blížksobě a sociolog Nikola Hořejš v této souvislosti popisuje, že v debatách zaznívá volání po větší ambici a po schopnosti vidět se jako země, která může na mezinárodní scéně hrát významnější roli. Jako příklad uvádí tezi, že by Česko mohlo působit i jako prostředník, ale brání tomu uzavřenost, nízké sebevědomí a někdy i slabší jazyková vybavenost. Někteří účastníci dokonce mluví o tom, že jsme určitý mezinárodní vliv v minulosti měli, ale postupně o něj přišli.