„Co na to řeknou lidi?“ Nejčastější past, která sabotuje vaše rozhodnutí. Jak se naučit neřešit ostatní?

„Co si o mně budou myslet?“ Pro mnoho lidí je to první myšlenka, která se objeví dřív, než udělají rozhodnutí, řeknou vlastní názor nebo se pustí do něčeho nového. Někdy jde jen o krátké zaváhání. Jindy je to ale tichá, spolehlivá brzda, která dokáže zastavit posun, rozvoj i radost z věcí, které by jinak dávaly smysl.

Potřeba přijetí a uznání je přirozená. Lidé jsou společenské bytosti a v historii platilo, že přijetí nebo vyloučení ze skupiny mohlo rozhodovat o přežití. Dnes je situace jiná, jenže staré nastavení v hlavě zůstává. Strach z toho, že uděláte špatný dojem, pak může být překvapivě paralyzující. Někdo kvůli němu odkládá seznamování, jiný se bojí mluvit na poradách, další se trápí i kvůli letmé ironické poznámce na vzhled nebo názor. Někdy dokonce stačí pouhá představa, že „tam za rohem“ o vás někdo mluví.

Proč na názorech druhých tolik záleží

Za tímhle neklidem bývá několik opakujících se důvodů. Možná jste zvyklí být „people pleaser“ a přirozeně ladíte svoje chování tak, aby byli spokojení druzí a vy jste si tím udrželi jejich přízeň. Nebo vás svazuje strach z odmítnutí, výsměchu, nepochopení, odsouzení a nepříjemné, nekonstruktivní kritiky.

Je tu ale i mnohem prozaičtější vysvětlení. Autor Mark Manson to shrnuje bez obalu: „Může to být zkrátka jen proto, že nemáte nic důležitějšího, čím byste se mohli zabývat.“ A dodává ještě jednu ironii, která stojí za zapamatování: „Máte-li v životě něco skutečně důležitého, něco, za co jste ochotní se nechat i zesměšňovat, nestaráte se o názory ostatních. Ironií je, že tehdy si vás také lidé začnou vážit.“

Tohle není výzva k bezohlednosti. Je to spíš pozvánka k upřímné otázce: co je pro vás opravdu důležité? Pokud na ni neumíte odpovědět, často se tím vysvětluje, proč vás náhodné soudy okolí zasahují víc, než by musely.

Když hlava „čte myšlenky“ a vyrábí si nejpřísnějšího kritika

Velká část úzkosti z cizího hodnocení vzniká z něčeho, co se tváří jako jistota, ale ve skutečnosti je to domněnka. Pravda je, že nevíte, co si druzí myslí. Jen si v hlavě skládáte příběhy, které bývají překvapivě negativní.

Renomovaný neurovědec Daniel Glaser k tomu říká: „V hlavě máte kritika a někdy dokážete být opravdu až neuvěřitelně dobří v tom, jak si osobu, která by byla k vašemu výkonu ze všech nejkritičtější, představujete.“ Podle něj je lidský mozek velmi sugestivní a často mu stačí málo, aby se chytil určité nálady nebo výkladu situace. O to důležitější je nepřenechat mu volné pole a kritické hlasy v sobě vědomě nahrazovat realističtějšími, případně pozitivními.

Když se navíc začnete pořád dokola vracet k jedné poznámce, trapnému momentu, drobné chybě v práci nebo příspěvku na sociálních sítích, snadno roztočíte spirálu sebetrýznění. Po čase pak může působit, jako byste byli „nejhorší a nejneschopnější osoba pod sluncem“, přestože ve skutečnosti jen sledujete vlastní chyby lupou.

Hlava na plný plyn, ale bez brzd. Jak zkrotit přemýšlení, které ničí klid i spánek

Co pomáhá v praxi: fakta, správní lidé a pozornost jinam

Nejdřív stojí za to připomenout si jednu nepříjemnou, ale osvobozující věc: nejste pupkem světa. I když to tak někdy vypadá, většina lidí se vámi nezabývá zdaleka tak intenzivně, jak si umíte představit. Jsou zaneprázdnění svými starostmi, problémy, plány. Mozek má ale tendenci přeceňovat vlastní přešlapy a podsouvat vám, že si jich všimli všichni a že o nich budou mluvit ještě týdny.

Z toho plyne praktické pravidlo: nezkoušejte číst myšlenky druhých. Máte pocit, že si kolegové šeptají za zády? Zdá se vám, že se na vás na poradě upíná podezřelá pozornost? Připadá vám, že rodiče partnera vás neberou jako „dost dobrou“ volbu? Bez přímé otázky nebo konkrétních faktů zůstáváte v rovině domněnek, které mohou být toxické pro vztahy i pro vaši pohodu. Fakta jsou v takových chvílích účinnější strategie než odhady založené na pocitech.

Pomáhá také přesunout pozornost. Pokud cítíte, že se vracíte k jedné jediné scéně stále dokola, je někdy nejlepší přerušit cyklus „jiným podnětem“. Pusťte si hudbu, vezměte do ruky knihu, vyrazte na svižnou procházku, uvařte si, dělejte cokoli, co dá mozku nový materiál a nedovolí mu donekonečna přehrávat stejný film.

Další důležitý krok je vybírat, čí názor pro vás má váhu. Nejde o to, aby se člověk uzavřel před zpětnou vazbou. Jde o to, aby vás neřídily hlasy těch, kteří k vašemu životu nemají vztah, nerozumí kontextu nebo mají potřebu shazovat. Pokud si chcete vzít něco nového na sebe, realizovat nápad nebo rozjet projekt, nemá smysl v hlavě krmit představu lidí, kteří řeknou „vypadá to příšerně“. Někdy stačí soustředit se na jednoho jediného člověka, který bude vaším krokem upřímně nadšený.

A pokud se přece jen objeví negativní zpětná vazba, zkuste ji nejdřív zařadit: byla pronesena s cílem ublížit, nebo pomoci? V tom druhém případě může být i kritika cennou zkušeností, která vám umožní vyrůst.

Rychlý test: neděláte si z názorů ostatních až příliš velkou hlavu?

• Pokud na vás téma silně sedí, zkuste se poznat v následujících tvrzeních:
• Je mi velmi nepříjemné, když vím, že mě někdo hodnotí.
• Cítím se strašně, když udělám nějakou chybu.
• Když mě někdo hodnotí, očekávám, že výsledek bude negativní.
• Často se děsím, že řeknu nebo udělám něco nesprávného.

Čím častěji si na ně odpovíte „ano“, tím spíš se vyplatí začít s myšlenkami pracovat dřív, než vám začnou nenápadně měnit rozhodování, vztahy i sebevědomí.

Úsměv otevírá dveře, zkřížené paže je zavírají. Jak pracovat s prvním dojmem

Sedm kroků, jak se zklidnit, i když máte pocit, že vás někdo hodnotí

1. Rozlišujte strach, který je užitečný, a strach, který je k ničemu. Někoho dokáže motivovat i negativní emoce, pokud jí není příliš. Neproduktivní jsou hlavně úzkostné scénáře „co když“.
2. Konfrontujte se se strachem přímo. Když vás čeká náročná situace a máte pocit, že jste „nula“, pojmenujte to. Pomáhá jednoduché cvičení „no a co“: „Tak si o mně myslí, že jsem neschopný/neschopná. No a co.“ Vyslovením obava často zmenší svůj vliv.
3. Zapisujte si, co vás děsí. Dva týdny si každý den 20 minut sepište strachy z hodnocení okolí. Uvidíte, jak se myšlenky opakují, a získáte nad nimi větší kontrolu.
4. Učte se přijímat vlastní pocity. Čím víc se za svůj strach stydíte a hodnotíte ho jako „trapný“, tím víc vás může ovládat.
5. Všímejte si pocitů viny a studu. Nechtít se ztrapnit je normální. Pokud je toho ale příliš, může pomoci upřímnost: říct třeba při seznamování na rovinu, že jste stydlivý/á a nejde vám to snadno. Často se uleví a druhý ocení otevřenost.
6. Podívejte se na sebe s odstupem. Udělejte v hlavě pár kroků dozadu a zkuste vidět celkový obraz. Lidé se většinou zabývají spíš sebou než tím, jak vás mohou kritizovat.
7. Soustřeďte se na teď a tady. Na společenských akcích pomáhá vnímat konkrétní věci kolem sebe: hudbu, gesta, oblečení, atmosféru. Nervozita pak často poleví, protože ji nekrmíte neustálým sebehodnocením.

Do toho dobře zapadá i Mansonův pohled na sebestředné přemítání: „Já, já, já a zase já. Co si o mně všichni myslí? Nepůsobí to na vás náhodou až moc egoisticky a sebestředně? Vážně jste přesvědčení, že lidé nemají na práci nic jiného než řešit právě vás?“ I tohle se dá převést do praxe. Třeba při pracovním pohovoru nefunguje, když se soustředíte jen na sebe a na to, jak působíte. Smysl má ukázat, čím budete pro firmu užiteční, nabídnout konkrétní přínos a zároveň se ptát. Manson to uzavírá jednoduše: „Část z toho řekněte, nabídněte, na část se zeptejte.“

Zdroje: prozeny.cz, zpravy.tiscali.cz, novinky.cz