Všichni řeší introverty a extroverty. Teď přichází otrovert, který to má někdy tak a někdy onak

Svět se už déle než sto let rád dělí na introverty a extroverty. Dvě výrazné nálepky, dvě jasná vymezení, dvě jednoduchá vysvětlení. Jenže realita bývá méně jasná. Mnoho lidí se v různých situacích chová odlišně a jen těžko se „usadí“ na jednom konci škály natrvalo. A právě do této nejistoty v poslední době vstoupil nový pojem, který se začal objevovat v populárních debatách o osobnosti: otrovert.

Introvert a extrovert jako škála, ne zeď

Pojmy introverze a extroverze jsou v psychologii dlouhodobě zavedené a pracuje s nimi i moderní přístup k osobnosti. Švýcarský psycholog Carl Gustav Jung s nimi přišel už před více než sto lety a zároveň připomínal, že nejde o dva „magnetické póly“, ale spíše o kontinuum. U většiny lidí se mísí obě složky, jen v různém poměru.

V obecném zjednodušení se o introvertech často říká, že jsou klidnější, přemýšliví a energii čerpají spíše z vnitřního světa. Samota pro ně může být příjemná a větší množství podnětů či intenzivní sociální kontakt je spíše unaví. To ale neznamená, že by museli být plaší samotáři. Běžný omyl spočívá právě v tom, že se introverze zaměňuje za asociálnost. Ve skutečnosti může být introvert společensky aktivní, jen častěji dává přednost kvalitě vazeb před kvantitou a náročnější sociální situace mu mohou „vybíjet baterky“.

Extroverti se naopak orientují spíše navenek. Společnost lidí je pro ně zdrojem energie, samota je může spíše ubíjet. Často vyhledávají vnější podněty, společenské dění a širší síť kontaktů.

Ambiverti, aneb když se člověk nevejde do dvou přihrádek

Poměrně brzy po Jungovi se objevila úvaha o tom, že mezi introverzí a extroverzí existuje široké pásmo lidí, kteří nejsou ani jedno „naplno“. Pro ně se používá označení ambivert, případně centrovert. Tento typ bývá popisován jako někdo, kdo v sobě dokáže kombinovat obojí: umí být komunikativní, ale zároveň naslouchat, zvládá společnost i samotu a podle situace přepíná mezi potřebou kontaktu a potřebou klidu.

V praxi to znamená, že ambivert často dobře vychází s introverty i extroverty a nevypadává z role ani ve chvíli, kdy je sám. Čas o samotě mu může dodávat sílu, kterou pak využije ve společenských situacích.

„Co na to řeknou lidi?“ Nejčastější past, která sabotuje vaše rozhodnutí. Jak se naučit neřešit ostatní?

Otrovert, tedy „dar nepatřit nikam“

Do této debaty se nově přidal pojem otrovert. Přišel s ním americký psychiatr z New Yorku Rami Kaminski, který o něm píše v souvislosti s tématem sounáležitosti, sociální identity a pocitu „jinakosti“. Termín vychází ze španělského slova otro, tedy „jiný“.

Kaminski ho uvedl ve své knize z roku 2025 s názvem The Gift of Not Belonging (česky bývá volně převáděno jako „Dar nepatřit nikam“) a opírá se přitom o své dlouholeté pozorování, které zmiňuje jako třicetiletý výzkum. V jádru nejde o to, že by otrovert nezvládal kontakt s lidmi. Naopak může působit společensky, být oblíbený a okolím i obdivovaný. Podstatné je něco jiného: pocit trvalého outsidera ve skupinách, i když je člověk do společnosti formálně „přijat“.

Kaminski to shrnuje i velmi přímo: „Extroverti a introverti jsou součástí komunity. U otrovertů se smysl pro komunitu ale nikdy nerozvine, jsou sice společenští, ale pořád stojí mimo ni.“

Důležitý detail z jeho pojetí je, že za tím nemá být psychiatrická diagnóza ani vnější tlak okolností. Jde o vnitřní nastavení. Kaminski zároveň tvrdí, že s určitým otrovertním základem se rodíme všichni, ale většina lidí si socializací a výchovou postupně vytvoří schopnost cítit sounáležitost s nějakou skupinou. Část lidí vůči tomu zůstává do velké míry „imunní“ a právě ti pak odpovídají tomu, co označuje jako otroverty.

Jak se otroverze může projevit už u dětí

Podle Kaminskiho lze určité rysy rozpoznat už v dětství. Jako možné signály uvádí například tyto projevy:

• dítě se raději baví s dospělými než s vrstevníky
• bývá velmi zvědavé a vynalézavé, silně touží porozumět světu
• ve škole může narážet na klasickou výuku a očekávání učitelů
• nebaví ho skupinové aktivity ani sporty, nesedí mu organizovaný program
• rádo tráví čas samo
• bývá štědré a citlivé
• může být opatrné a hůře se přizpůsobuje změnám

Osamělí i uprostřed davu a silní v jednom na jednoho

Otrovert se podle této definice cítí osaměle i ve chvíli, kdy stojí uprostřed lidí. Nedojímá ho setkání se spolužáky po letech, necítí automatickou loajalitu ke kolektivu a netouží se definovat členstvím ve spolcích či organizacích. Pokud se jejich součástí stane, nebývá to pro něj identita, která by ho vnitřně „přepsala“.

Kaminski popsal i osobní vzpomínku z dětství: když si poprvé oblékl skautský stejnokroj, zatímco jiné děti cítily pocit zasvěcení a sounáležitosti, u něj se neobjevilo „nic“. Právě to má být pro otroverty typické.

Úsměv otevírá dveře, zkřížené paže je zavírají. Jak pracovat s prvním dojmem

V běžném fungování se otroverti často vyhýbají hromadným akcím a dávají přednost kontaktu jeden na jednoho. Zároveň bývají líčeni jako vyhledávaní specialisté ve svých oborech, lidé s originálním myšlením a ochotou jít mimo vyšlapané cesty. Není proto překvapivé, že se v této souvislosti objevují i známá jména: britský deník The Guardian uvádí jako výrazné příklady osobností spojovaných s tímto typem například Fridu Kahlo, Franze Kafku, Virginii Woolf nebo Alberta Einsteina.

Smysluplný pojem, nebo jen další módní nálepka?

S tím, jak se termín šíří, roste i odpor části komentátorů. V posledních letech se totiž do běžné řeči často dostávají odborné výrazy, které se na sociálních sítích rychle „rozmělní“ a začnou sloužit jako univerzální samolepky. Vedle toho zároveň vznikají další a další kategorie, které plní lifestylové magazíny a komentáře.

Kritičtější pohled říká, že otroverze může popisovat něco, co už v praxi dávno známe: introverta, který je navenek společensky funkční, jen si energii a identitu nebere ze skupiny. Jinými slovy, že jde spíše o nové jméno pro část introverze, nikoli o samostatnou kategorii.

Zároveň se v debatách objevuje i odlišné, volnější používání pojmu, které otroverta líčí jako člověka „někde mezi“, citlivého na kontext, který jednou společnost miluje a podruhé na pár dní vypne telefon. Tento výklad staví otroverta blízko ambivertovi a zdůrazňuje proměnlivost nálady, situace a prostředí.

Vedle nadšení se proto objevuje i střízlivé upozornění, že v akademické psychologii osobnosti jde zatím spíše o novou hypotézu, ne o dlouhodobě ustálenou a vědecky pevně ukotvenou kategorii. Popularita termínu roste, ale jeho význam se zároveň rozchází podle toho, kdo ho používá a co si pod ním chce představit.

Zdroje: cosmopolitan.cz, kondice.cz, en.wikipedia.org