Spropitné na účtence: drobný dík, nebo povinný příplatek budoucnosti?
3. 9. 2025Když se dnes člověk posadí do restaurace, všimne si, že chvíle, kdy při placení zavládlo tiché dilema, už nevypadají jako dřív. Dříve šlo o pár drobných, které se nechaly na stole. Dnes na vás už ale často vyskočí dotaz z platebního terminálu: „Přidáte deset, dvacet, nebo třicet procent?“ A možnost zvolit si vlastní výši spropitného se najednou řeší špatně. A co když spropitné dát nechcete, protože jste nebyli s obsluhou nebo jídlem či jinými službami spokojení?
Spropitné, to věčné téma restaurací, barů a kaváren, je předmětem diskuzí. Technika ho zviditelnila a stát si všiml. Dokud se většina plateb odehrávala v hotovosti, byl dýško pro majitele podniků i zaměstnance tak trochu bonus mimo oficiální evidenci. Kdo ho dostal, měl štěstí, kdo ho nedostal, měl smůlu. Jenže elektronické platby kartou za sebou nechávají digitální stopu a ta je pro finanční úřady až příliš lákavá.
Majitelé hospod a restaurací se proto snaží prosadit, aby se spropitné dostalo přímo do zákona. Ideálně tak, aby se nemuselo danit ani zahrnovat do sociálních a zdravotních odvodů. Podobně jako je to například v Německu. Argumentují tím, že by to zaměstnancům dalo jistotu a podnikům právní rámec. Současně by se tím potvrdilo nepsané pravidlo: základní mzda je nízká, skutečný příjem si obsluha vybere od hostů.
A právě tady se dostáváme k zásadní otázce: kdo by na tom opravdu vydělal? Provozovatelé by měli možnost držet ceny dole a vymluvit se na to, že zaměstnance přece „dotuje“ zákazník. Obsluha by sice mohla ukázat příjmy třeba bance při žádosti o hypotéku, ale reálně by si finančně nepolepšila. A hosté? Ti by se možná ocitli v pozici, kdy se z dobrovolného ocenění stává povinnost. Byť (alespoň prozatím) nepsaná a nepovinná.
Stačí se podívat do Spojených států, kde se kultura spropitného utrhla z řetězu. Z někdejších 10 procent je dnes právě 20 nebo i 30. Spropitné se dnes očekává i v samoobslužných provozech, kde si zákazník vezme zboží sám. Na papíře zůstávají ceny nízké, v reálu ale lidé zaplatí mnohem víc.
Češi jsou při placení spropitného zaokrouhlovači. Průměrné dýško je 23 korun
Česká debata tedy nestojí jen o to, zda spropitné zdanit, nebo nezdanit. Jde o to, zda si přejeme, aby se kultura dýšek proměnila v cosi „povinného“ (i když to už je tak trochu i dnes) nebo snad opravdu povinného. Legalizace by sice vyřešila šedou zónu, ale mohla by otevřít dveře něčemu, co se z drobného poděkování mění v druhou, povinně očekávanou cenu za služby.
