Nejvyšší aktivní sopka světa prověřila sériové Fordy. Jeden model se dostal skoro do 5900 metrů

Pět sériových vozů Ford se v únoru 2026 dostalo do prostředí, kam se běžná auta obvykle nepodívají. Dva pick-upy Ford Ranger Raptor, Ford Expedition Tremor, Ford Expedition SUV a Ford Everest pomáhaly týmu, který se na chilské sopce Ojos del Salado připravoval na mimořádný pokus. Cílem bylo zaběhnout maraton z vrcholu nejvyšší aktivní sopky světa, tedy z výšky přes 22 000 stop (přibližně přes 6700 metrů), až k hladině moře.

Pro Ford to nebyla jen dobrodružná expedice. Z pohledu techniků šlo o velmi tvrdou zkoušku sériových aut v podmínkách, které překračují běžné firemní validační prostředí. Vývojáři pohonných ústrojí sice pracují s extrémními scénáři, jenže tady se auta dostala ještě výš, než kam sahají standardní severoamerické zkoušky.

Testování začíná v laboratoři, ale jistotu dá až hora

Ford popisuje, že jeho týmy ověřují chování motorů ve vysoké nadmořské výšce nejprve v klimatizované komoře v Dearbornu. Tam dokážou nasimulovat řídký vzduch odpovídající horskému průsmyku ve výšce 12 000 stop (přibližně 3650 metrů) a zároveň měnit okolní teplotu. Finální potvrzení ale přichází až v reálném provozu, například v Summit County v Coloradu, kde nejvýše položené zpevněné silnice v Severní Americe končí zhruba ve 14 000 stopách (přibližně 4270 metrech).

Takové testy nejsou samoúčelné. Automobilka ověřuje, zda motor nastartuje i v mrazivém ránu, zda vůz zvládne táhnout těžký přívěs do šestiprocentního stoupání bez nutnosti podřadit a jestli má motor dostatek výkonu pro bezpečné předjetí na horské silnici ve výšce 11 000 stop (přibližně 3350 metrů).

Jenže chilská expedice šla ještě dál. Ford uvádí, že jeho známé severoamerické testovací prostředí končí kolem 14 000 stop. Technici proto kromě vlastních validačních dat vycházeli také ze zkušeností s podobnými vozy v Tibetu v Číně, kde se dostali přibližně do 19 000 stop (asi 5790 metrů). Na základě těchto dat očekávali, že vozy podmínky zvládnou a že hardware zůstane v konstrukčních limitech.

Chile přidalo nejistotu, kterou laboratoř nenasimuluje

Před samotnou akcí byl do jednoho z vozů namontován datový záznamník. Místní tým v Chile pak projel trasu předem, aby bylo možné získat údaje přímo z prostředí, kde měly vozy pomáhat sportovcům. Právě tato data byla důležitá pro potvrzení, že auta budou schopna fungovat v okamžiku, kdy na nich bude záviset podpora běžců.

Ani to ale nemohlo odstranit všechny nejistoty. Ve vysokých horách se rychle mění počasí, fouká silný vítr a noční teploty mohou být mimořádně tvrdé. Technici měli k dispozici výpočty i data, přesto se konečný verdikt dal udělat až po návratu vozů do míst s mobilním signálem, kdy bylo možné stáhnout údaje z jejich záznamníků.

Výsledek byl pro Ford jednoznačný. Systémy se chovaly tak, jak technici očekávali, přestože auta pracovala v prostředí o tisíce stop výš, než kam sahají oficiální zkušební podmínky automobilky.

Starty ve výšce přes 5900 metrů a stoupání až 30 %

Expeditiony, Rangery Raptor i Everest byly během několika nocí opakovaně startovány v základním táboře ve výšce 14 200 stop (přibližně 4330 metrů). Všechna auta nastartovala bez problémů. Tím ale zkouška neskončila. Tým vozy dostal ještě výš a všechny tři modelové řady startovaly také v nadmořských výškách od 18 400 do 19 400 stop (přibližně 5610 až 5910 metrů). Ani jeden motor nebylo nutné ke startu přemlouvat.

Zvláštní pozornost směřovala k Fordu Ranger Raptor, který měl být použit i při pokusu o největší výškový rozdíl dosažený automobilem. Ranger Raptor s motorem 3.0 EcoBoost se během tří dnů dostal do výšky 5900 metrů, tedy téměř 19 400 stop. Větší Ford Expedition Tremor s motorem 3.5 EcoBoost vystoupal do 5765 metrů, tedy téměř 19 000 stop.

Ranger Raptor navíc sloužil k průzkumu závodní trasy. Musel se pohybovat v hrubém písčitém terénu a zvládat stoupání až 30 %. I v těchto podmínkách byl podle dat schopný zrychlovat na pokyn řidiče a zůstal v přijatelných konstrukčních limitech.

Turbo pomáhá, ale nesmí si vzít víc, než technika vydrží

Ve vysoké nadmořské výšce je vzduch řidší a běžný atmosférický motor postupně ztrácí výkon. Ford připomíná orientační pravidlo, že atmosférický motor přichází zhruba o 3 % výkonu na každých 1000 stop (přibližně 305 metrů) výšky.

Přeplňovaný motor má v takové situaci výhodu, protože turbodmychadlo dokáže stlačit i řídký vzduch a dopravit ho do motoru. Samotné přeplňování ale nestačí. Řídicí systém musí hlídat, aby motor využil dostupný výkon, ale zároveň nepřekročil hranice, které by mohly poškodit mechanické části. Právě to byla jedna z hlavních věcí, které data z chilské expedice potvrdila.

Běžný zákazník samozřejmě nebude s autem zdolávat jihoamerickou sopku. Smysl takto tvrdých zkoušek je ale v tom, že stejná technika potom pracuje i při každodenním používání. Ať už jde o ranní start, jízdu s nákladem, rodinnou cestu nebo stoupání v horách, vůz těží z vývoje, který se ověřuje daleko za hranicí běžného provozu.

Pokus World’s Highest Marathon proběhl s místními zkušenými průvodci, kteří znali terén, a s kvalifikovaným zdravotnickým personálem sledujícím podmínky i bezpečnost účastníků. Ford současně výslovně upozorňuje, že podobný pokus nemá nikdo napodobovat. Dokument World’s Highest Marathon má mít premiéru 11. července 2026 na akci The Big Thing v Three Forks v Montaně a 12. července 2026 na YouTube.

Zdroj: Ford