Sladká voda v zemi, kde skoro neprší: ománská vádí překvapí i zkušené cestovatele

Omán umí v zimě příjemně překvapit. Teploty lákají k moři, jenže na severu země existuje ještě zajímavější alternativa. Sladká voda tu není samozřejmost, a právě proto působí říčky a jezírka v údolích zvaných vádí jako malý zázrak. Když se člověk vydá mezi Maskatem a městem Súr, může během pár dní poznat několik míst, kde se dá plavat v průzračné tyrkysové vodě, někdy i s trochou dobrodružství navíc.

Sladká voda jako ománský poklad

Většina Ománu dostane za rok jen zhruba 20 až 100 milimetrů srážek. Víc deště přichází hlavně v pohoří Džabal Ahdar a v regionu Zufár. Přesto se tu po staletí hospodaří a lidé si dokážou najít cestu i ke koupání, ať už v údolích nebo třeba v zatopených propadlinách.

Sucho nikdy nepřálo zemědělcům natolik, aby si mohli vystačit jen s deštěm. Proto vznikl systém zavlažovacích kanálů nazývaných faladž. Množné číslo afládž se používá jako souhrnný název pro důmyslnou síť, která rozvádí vodu krajinou. Dodnes existují zhruba tři tisíce těchto systémů a nálezy naznačují, že na podobném principu se tu zavlažovalo už kolem roku 2500 před naším letopočtem.

„Jsou velmi jednoduché, přivádějí vodu z podzemí i z horských řek a fungují na principu gravitačního samospádu,“ popisuje čtyřicátník Abdulláh z města Súr. „Pětice afládž z regionů ad-Dáhílija, aš Šarkíja a al Bátina se dostala i na seznam památek UNESCO,“ dodává.

Afládž pod zemí, ve svahu i u pramenů

Ománci rozlišují tři typy faladž. Dawúdí faladž může sahat do hloubky až desítek metrů a podzemní voda v něm teče po celý rok. Ghaili faladž vede několik metrů pod povrchem, napájí ho drobné vodní toky a jezírka, jenže v období sucha umí vyschnout. Ayni faladž naopak odvádí vodu přímo z pramenů a studní.

Podle prací Abulbašíra Šahalama z Univerzity sultána Kábúse v Maskatu tvoří afládž zhruba třetinu veškeré spotřeby vody v sultanátu a zásobují 35 procent zavlažovaných ploch. Významnou roli hrají horské masivy z porézního vápence, který dokáže vodu zadržet. V některých částech hor může roční úhrn srážek dosahovat až 900 milimetrů. Současně si více než třímilionová populace výrazně vypomáhá i odsolováním mořské vody, v objemech počítaných denně v desítkách tisíc metrů krychlových.

Díky vodě se tu pěstují datle, banány, mango, obilniny i mnoho druhů zeleniny. Ve vyšších polohách se daří také meruňkám, broskvím, vlašským ořechům a hroznovému vínu. Obhospodařovaná půda ale představuje jen asi jedno procento rozlohy země, takže potraviny se ve velké míře dovážejí. Roční objem dovozu přesahuje dvě miliardy dolarů.

Bimmah: propadlina, která láká na skoky do vody

Na pobřeží Ománského zálivu mezi Maskatem a Súrem bývá odpoledne tak horko, že se život stáhne do domů a do klimatizovaných aut. O to příjemnější je sestoupit k propadlině Bimmah nedaleko stejnojmenné obce. Dno leží zhruba 30 metrů pod okolním terénem a uprostřed čeká modré jezírko s čistou vodou.

Koupání tu milují hlavně místní chlapci a turisté. Ománským dívkám a ženám společenské normy vyplývající z náboženství takovou zábavu nedovolují, často jen přihlížejí od zídky na okraji. Někteří mladíci se připravují i na skok z výšky, což z dálky vypadá působivě, ale zároveň dost riskantně.

„Vypadá to dobře, ale neudělal bych to za nic na světě,“ říká indický podnikatel Abhay, který v Ománu žije a přišel sem s rodinou. Odvážlivci přesto jeden po druhém mizí v hlubině a po chvíli se ozve zvuk tvrdého dopadu na hladinu. Nahoru se vrací po betonových schodech, což je pro běžné návštěvníky jediná cesta k vodě.

Vádí Šáb: tyrkysová odměna, kterou si je potřeba vychodit

Kdo chce „pravé“ vádí, často zamíří do vádí Šáb v severních svazích pohoří Hadžár. Ústí vápencového kaňonu je zaplavené, takže první krok vede na loďku, která převáží návštěvníky na druhý břeh. Teprve potom začíná cesta do nitra údolí.

Spodní část vádí je širší, zelená a místy zemědělsky využívaná, protože se tu díky pramenům drží sladká voda. Stezka zpočátku působí nenáročně, vede víceméně po rovince, objevují se palmy a zeleň je v okolní vyprahlé krajině příjemnou změnou. Jenže rychlost chůze brzdí oblázky a později vápencové úbočí. Na první pohled krátký úsek se snadno protáhne, zvlášť když je potřeba vyhýbat se protijdoucím.

Vádí Šáb je dobře známá přírodní atrakce, a tomu odpovídá i návštěvnost. Současně ale platí, že zhruba hodinový pochod část zájemců odradí, takže se tu většinou dá najít prostor i na koupání.

V polovině trasy čeká první jezírko, často schované ve stínu. Voda je tam opravdu studená a osvěžující, kolem je menší oblázková pláž, která nebývá přeplněná. Kdo hledá klid, může zůstat právě tady. Kdo chce pokračovat dál, přidá ještě zhruba půlhodinu.

Od tohoto místa se cesta mění. Vede po skalním úbočí a někde je potřeba se přikrčit, poskočit a hlavně si navzájem uhnout, protože stezka bývá úzká. V takových místech pomáhá jednoduché pravidlo: nejprve pustit protijdoucí a teprve potom pokračovat. Tady je také jasné, že vyrazit v žabkách by byla špatná volba.

U konce trasy bývá živěji. Říčka je plná lidí a někteří skáčou z útesu do vody. Kaňon ale není nijak široký a stačí si představit dopad o metr vedle, aby člověk pochopil, proč z toho může mít pozorovatel sevřený žaludek.

Kdo má chuť na další kus dobrodružství, může z tohoto místa pokračovat ještě několik set metrů směrem k jeskyni. Suchou nohou už se tam ale běžně dojít nedá, část cesty se plave a část brodí ve vodě. Trasa končí v jeskyni, do které padá otvorem ve stropě vodopád. Ne každému se do takového finále chce, zvlášť když se mezi lidmi traduje, že v jeskyni lze narazit i na pavouky. V takovém případě dává smysl vrátit se k prvnímu jezírku, kde bývá větší klid, i když je voda studenější.

Zajímavostí je, že právě v údolí Wádí aš Šáb se v září 2012 konalo finále soutěže Red Bull Cliff Diving. Sportovci si tehdy pochvalovali teplotu vody kolem 25 stupňů i podmínky v údolí. Zůstává ale otázka, nakolik podobná publicita místu prospívá, protože nejcennější je zachovat přirozenou krásu a rovnováhu vádí.

Vádí Tíwí a Baní Chálid: koupání, příroda a rybí pedikúra

V oblasti mezi Maskatem a Súrem se dá navštívit i vádí Tíwí. Údolí vytvořila voda ve skalách nad stejnojmennou vesnicí na pobřeží, asi 150 kilometrů jihovýchodně od Maskatu. Cesta sem zahrnuje převoz motorovým člunem přes horskou řeku a pak pěší přesun podél toku a kanálů faladž do hor. Odměnou jsou nejen scenérie, ale i život kolem vody, pestrobarevné vážky a plazi vyhřívající se na skalách. Hlavní lákadlo ale zůstává stejné, koupání v průzračné sladké vodě. Odvážnější si mohou zaskákat do modré hlubiny z okolních útesů nebo si zaplavat v úžině, kterou lze i proplavat potopeným skalním tunelem do podzemní jeskyně.

Na druhé straně hor, na jižním úbočí přes dva tisíce metrů vysokého vrcholu Džabal Chadar, leží vádí Baní Chálid, nejznámější údolí v regionu Šarkíja. Od parkoviště se sem jde jen krátce, což zároveň znamená, že zejména během volných dní bývá plno. I tak stojí za to dojít dál, protože zadní, zastrčená soutěska je sice menší, ale díky průzračné tyrkysové vodě působí až kouzelně.

Baní Chálid má navíc zvláštní „bonus“. Ve vodě žijí drobné rybky rodu Garra, které plavcům okusují odumřelou kůži na chodidlech. Jakmile se člověk postaví na kamenité dno, rybky připlavou v hejnech, často hlavně k prstům nebo k drobným odřeninám.

„Zpočátku je to trochu nepříjemné, ale já jsem si už zvykl a líbí se mi to,“ říká místní mladík Muhammad a ukazuje na houf šedých rybek kolem své holeně. Procedura, která je jinde podnikatelským hitem, tu probíhá zadarmo přímo v přírodě. Zároveň ale platí, že podle lékařů může mít i svá rizika, zejména možnost přenosu infekcí.

Kouzlo ománských vádí postupně objevuje stále víc lidí. O víkendech a státních svátcích sem míří domácí i zahraniční rodiny, ale také lidé, kteří pracují v Dubaji a hledají kontrast k životu mezi sklem a betonem. Omán si navíc drží pověst klidné a bezpečné země. Není výjimkou, že rodiny s dětmi si postaví stan v blízkosti turistického centra a nikdo v tom nevidí problém.

Zdroje: novinky.cz, lideazeme.cz